Dnešní článek se zabývá poměrně kuriózní nehodou, ke které došlo přibližně před dvěma lety. Na pracovišti se sešlo pět pracovníků dvou různých zaměstnavatelů. Dva vedoucí pracovníci (od každého zaměstnavatele jeden) se vzdálili řešit administrativní záležitosti, zatímco tři zbývající zůstali na pracovišti.
Zkontrolovali výstroj, nastrojili se do ní, rozdělili mezi sebe lana a kotevní materiál a po žebříku vyrazili nahoru strojit lana. Každý vystrojil svou cestu a po kontrole ukotvení (natočení karabin a zajištění smyček proti sesmeknutí) zahájil první sjezd. Ten proběhl bez komplikací a každý rychle udělal práci, kterou měl.
V závěru druhého sjezdu jeden z účastníků náhle vykřikl a zřítil se na zem z výsky přibližně tří metrů. Na zemi se snažil zvednout, ale přes bolest zad a pánve mu to nešlo, tak zůstal ležet, a zatímco sledoval, jak mu otéká pravá ruka, volal „já jsem spadl, já jsem spadl„.
Zaměstnanec druhého zaměstnavatele (bývalý hasič) k němu rychle slanil, odepnul jej z lan, začal jej ošetřovat a kolegu postiženého poslal pro vedoucí pracovníky. Po jejich příchodu vyzval svého vedoucího zaměstnance (rovněž bývalého hasiče), aby přivolal zdravotnickou záchrannou službu a poté společně zraněného odstrojili z výstroje a do příjezdu ZZS jej stabilizovali. Následně asistovali zdravotníkům.
Po odjezdu ZZS vedoucí zaměstnanec postiženého odjel na firmu řešit záležitosti kolem úrazu a ostatní podle pokynu zdravotníků vyčkávali příjezdu Policie ČR. Při čekání se snažili dopídit toho, jak k pádu mohlo dojít a nahoře zjistili, že došlo k přetržení černých kotevních smyček postiženého. Při bližším zkoumání jim došlo, že se nejedná o kotevní smyčky, ale o chráničky lana, tzv. týřidla.
Pro úplnost je potřeba dodat, že došlo k poranění zad, beder, krajiny křížové včetně hrudní a bederní páteře a pravé horní končetiny. Úraz si vyžádal šestidenní hospitalizaci a několikaměsíční pracovní neschopnost.

Na první pohled je všechno jasné a každý hned může vynést rychlý soud – může si za to sám, co ho to napadlo, kotvit se za chráničku… Skutečnost je ale o něco složitější.
Jistou roli v celém příběhu sehrálo to, že na jednom pracovišti působili zaměstnanci dvou různých zaměstnavatelů a používali veškerou výstroj, která ten den na pracovišti byla. Přestože tato výstroj byla ve stavu způsobilém k používání (což doložily revizní zprávy z předchozích let, stejně jako prohlídka výstroje provedená po nehodě), pracovníci ji před použitím zkontrolovali a oznámili ostatním, co dávají „do placu“, došlo k její záměně.

Technické normy upravující „kotevní smyčky“, tedy ČSN EN 354 (Prostředky ochrany osob proti pádu – Spojovací prostředky) a ČSN EN 795 (Prostředky ochrany osob proti pádu – Kotvicí zařízení) sice řeší pevnost, ale nezabývají se jejich mechanickou odolností. Nezřídka se tak stává, že už po prvním použití kotevních smyček některých výrobců na kovových profilech, nebo vedených přes hranu, dojde k takovému porušení přízí v kotevní smyčce, že je nutné ji vyřadit z provozu. Podobný důsledek (vyřazení z provozu) má i použití mechanicky odolné smyčky na povrchu, který ji potřísní natolik, že není možné ji nadále používat (a to buď z pohledu znečištění smyčky chemickou látkou, nebo proto, že přes vrstvu nečistot není možné zjistit skutečný stav smyčky.

Někteří výrobci to řeší výrobou zdvojených smyček, kdy jeden popruh (vnitřní) je protažen druhým, vnějším dutým popruhem. V případě, že je vnější popruh poškozen, vnitřní má stále dostatečnou pevnost (22 kN), aby uživatel mohl práci bezpečně dokončit. To je kompenzováno vyšší cenou a stejně, jako u řešení bez zdvojených smyček, je možné takovýto výrobek používat dokud nedojde k poškození nebo potřísnění vnějšího popruhu, samostatný vnitřní (případně nepoškozený vnitřní s poškozeným vnějším) nedoporučuje výrobce nadále používat. Což pro uživatele znamená, že si stejně musí pořídit novou smyčku.

V dobách dávných a minulých (a někteří uživatelé to používají i dnes) se to řešilo tak, že uživatel protáhnul smyčku zahradní hadicí (ti, kteří měli přístup k požárním hadicím, zejména D (D25), používaly požární), která chránila smyčku před kontaktem s hranou anebo znečištěným povrchem. Jednalo se o velmi účinný způsob ochrany smyček, ale měl svá úskalí. Při podélném rozříznutí hadice z ní smyčky vyklouzávala, takže bylo nutní ji protáhnout. Každá kontrola smyčky znamenala vyjmutí smyčky z hadice a její následné protažení hadicí. Stejně tak, pokud se smyčka v hadici při transportu nebo během instalace posunula a jeden z jejích konců zajel do hadice. K protažení smyčky hadicí bylo zapotřebí drátku (případně provázku, často se užívala žaluziová šňůra).

Velmi elegantním a účinným řešením je použití chráničky lana známé jako týřidlo. Díky suchému zipu (stuhovému uzávěru) lze týřidlo snadno rozepnout, smyčku do něj vložit a suchý zip zapnout bez rizika, že by se v důsledku ohybu kolem předmětu malého průměru rozepnul a smyčka se dostala do kontaktu s kotevním bodem. V týřidlech osvědčených výrobců smyčka pevně drží a nevyklouzává v průběhu instalace či transportu. Navíc ji týřidlo zpevní a usnadní tak protahování (prostrkávání) smyčky různými otvory či úzkými štěrbinami. Výhoda týřidla spočívá mimo jiné i v tom, že pokud se instalované lano dostane do kontaktu s hranou, je možné k jeho ochraně použít týřidlo původně určené pro smyčku.
Týřidla určená k ochraně smyčky nepotřebují popruhová poutka, jimiž jsou sériově vyráběná týřidla vybavena, a která slouží k zajištění na laně a manipulaci s týřidlem. Při použití se smyčkou mohou překážet. Proto je vhodné je ze zakoupeného týřidla odstranit anebo si nechat vyrobit týřidlo bez poutek.

Zpět k původnímu příběhu. Nyní je asi každému jasné, jak mohlo postiženého napadnout zakotvit se za týřidlo. Zaměnil totiž týřidlo a smyčku v týřidlu. Svou roli v tom sehrálo právě použití výstroje dvou různých zaměstnavatelů. Zatímco u jednoho zaměstnavatele byly smyčky v týřidlech vždy jednotné barvy, u druhého zaměstnavatele byla týřidla i smyčky v týřidlech „každý pes, jiná ves“.

Smyčky různých výrobců se od sebe liší svou strukturou, tloušťkou, šířkou nebo vzorem na smyčce. Smyčky téhož výrobce se v závislosti na délce mohou od sebe lišit barvou, a tou se liší i od smyček jiných výrobců. Nejednotnost vzhledu, barvy a provedení se týká i týřidel. Při použití jednotné výstroje se lze orientovat v tom, co je týřidlo a co smyčka v týřidlu. Problém nastává v okamžiku, kdy je použita výstroj různých majitelů, kteří ji mají od různých výrobců.
Riziko použití týřidla místo smyčky s týřidlem zvyšuje i fakt, že někteří výrobci opatřují svá týřidla identifikačnímu štítky s výrobním číslem a dalšími údaji. Tento štítek může být při zběžném pohledu zaměněn s identifikačním štítkem, který je nedílnou součástí každé smyčky a obsahuje údaje stanovené technickými normami.

Záměrem tohoto článku není pojednání o možnostech ochrany kotevních smyček ani obžaloba či obhajoba zaměstnance nebo zaměstnavatele. Jeho smyslem je poukázat na některé drobnosti, které mohou v určitém ohledu být velkým přínosem a v jiném zase způsobit závažné problémy. Prostě sebelepší výstroj hlavu nahradit nedokáže…

Ondřej Belica, 18. 1. 2021