Někdy v létě 2020 se strhla diskuse bezpečáků na téma postupu při pádu z výšky, jeho zachycení a následném visu. V daném případě se nejednalo o pracovníky lezce, ale o uživatele OOP proti pádu z výšky. Výchozím parametrem bylo, že pracovník visí přibližně v 6m výšce, pracovní plošina na místě není, a žebřík tam nedosáhne.
Velmi mě překvapila reakce většiny zúčastněných, kteří hlásali, že „to, že jejich pracovník se správně uváže a pro kolegu slaní, je něco, co by jako bezpečáci nechtěli riskovat„, dále „nedělat nic a pouze přivolat HZS“ a neposlední řadě „se odvolat na § 106 odst. 2 zákoníku práce“ (což někteří z nich brali jako ukázkový případ aplikace předmětného ustanovení).
To totiž říká, že“zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.“ [§ 106 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce] Je takovýto názor správný? A je vůbec obhajitelný?
Tento článek je tak trochu „úvahou“ nad danou problematikou, snažící se zohlednit možné faktory, které by mohly zaznít v případě soudního řízení. Nestaví na žádném rozhodnutí správního orgánu nebo soudu, který by v dané (či podobné) věci rozhodoval, nezabývá se ani možnými způsoby provedení záchrany a ani předejitím pádu a následnému visu.
Zákoník práce sice umožňuje zaměstnanci odmítnout výkon práce, „který jej může závažným způsobem ohrozit“, ale vyproštění/záchrana pracovníky visícího po pádu nelze chápat jako výkon práce, ale spíše jako o mimořádný úkon vedoucí k odvrácení život ohrožujícího stavu. Navíc odmítnout výkon práce si může dovolit zaměstnanec, nikoliv však zaměstnavatel, na něhož se vztahují mnohé zákonné povinnosti.
Práce ve výškách a nad volnou hloubkou upravuje nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen NV č. 362/2005 Sb.). To mimo jiné říká, že „osobní ochranné pracovní prostředky se používají samostatně nebo v kombinaci prvků a součástí systémů a v souladu s návody k používání dodanými výrobcem tak, že je pád bezpečně zachycen a zachyceného zaměstnance lze neprodleně a bezpečně vyprostit, popřípadě dopravit do bezpečného místa; k zachycení pádu musí dojít v dostatečné výšce nad překážkou (terénem, podlahou, konstrukcí apod.), aby se vyloučilo zranění zaměstnance.“ [bod II. odst. 3 písm. c) přílohy k NV č. 362/2005 Sb.]
Aby pracovníci měli dovednosti nezbytné k neprodlenému vyproštění zachyceného a visícího kolegy, stanovuje předmětné nařízení vlády, že „zaměstnavatel zajistí, aby zaměstnanec provádějící práce při použití osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu byl pro předpokládané činnosti vyškolen, zejména pak pro vyprošťovací postupy při mimořádných událostech.“ [bod II. odst. 9 přílohy k NV č. 362/2005 Sb.]
A v tomto okamžiku dochází ke „kolizi“ dvou právních norem. Obecné (zákoníku práce), která umožňuje, aby nevyškolený a nevybavený zaměstnanec odmítl výkon práce ve výškách a nad volnou hloubkou a speciální (zvláštní) normy (NV č. 362/2005 Sb.), obsahující konkrétnější vymezení daných skutků – činností ve výškách a nad volnou hloubkou, která stanovuje, že zaměstnanec musí být vyškolen k tomu, aby dokázal vyprostit kolegu, který musí být na základě požadavku téže normy, neprodleně (a bezpečně) vyproštěn.
V takovém případě dochází k uplatnění pravidla lex specialis derogat legi generali (norma zvláštní ruší normu obecnou), tedy že zvláštní právní předpis (NV č. 362/2005 Sb.) má přednost před normou obecnou (zákoník práce).
Neobstojí ani námitky, že zákoník práce je zákonem (normou vyšší právní síly), zatímco NV č. 362/2005 Sb. je „pouze“ nařízení vlády (norma nižší právní síly), tedy uplatnění prvního kolizního pravidla lex superior derogat legi inferiorit. Nařízení vlády č. 362/2005 Sb. totiž není izolovaným dokumentem, ale je prováděcím předpisem pro ochranu proti pádu, explicitně uvedeným § 23 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Tento předpis (zákon o zajištění dalších podmínek k BOZP) je ve vztahu k zákoníku práce normou zvláštní, neboť je celý věnován problematice BOZP, zatímco zákoník práce (coby norma obecná) se BOZP věnuje pouze okrajově v paragrafech 101 – 108 a na zákon o zajištění dalších podmínek k BOZP sám odkazuje v § 107.
Vážný problém může nastat i v okamžiku, že by v případě pádu spojeným s visem a výhradním čekáním na příjezd HZS, byl zohledněn i zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ). V něm stojí, že „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ [§ 150 odst. 1 TZ]. V takovém případě by posouzení míry nebezpečí pro sebe či jiného bylo poměrně náročné. Nehledě na skutečnost, že“kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“ [§ 150 odst. 2 TZ]. Ačkoliv toto ustanovení je určeno spíše pracovníkům ve zdravotnictví, pracovníkům a příslušníkům záchranných či bezpečnostních složek, kdo zaručí, že pracovník který je pro výkon své pracovní činnosti vybavený OOP proti pádu, a je vyškolen pro předpokládané činnosti, zejména pak pro vyprošťovací postupy při mimořádných událostech, nebude považován za někoho, kdo z povahy svého zaměstnání (provádění prací na pracovišti s nebezpečím pádu z výšky) je povinen takovou pomoc poskytnout (bezodkladné a bezpečné vyproštění, díky vyškolení pro předpokládané činnosti, zejména pro vyprošťovací postupy při mimořádných událostech)?
To bylo právní hledisko. Z praktického hlediska neprovádění záchrany spolupracovníkem a vyčkávání na HZS nejen, že nesplňuje požadavek na neprodlené vyproštění stanovený bodem II. odst. 3 písm. c) přílohy k NV č. 362/2005 Sb., ale hlavně může být zdrojem možných zdravotních problémů.
Jakkoliv se různí názory na správný postup po vyproštění pracovníka po dlouhodobém visu v postroji, všichni se shodnou na tom, že dlouhodobý vis je pro lidský organismus škodlivý. Ačkoliv se hovoří o „dlouhodobém“ visu, jeho délka není stanovena a může se jednat o jednotky i desítky minut. Vše závisí na použitém postroji, správnosti jeho nasazení, doplňkové výstroji, stavu vědomí pracovníka, jeho fyzické kondici, zdravotním stavu a mnohých dalších faktorech. Literatura uvádí, že již po 20 minutách může dojít k nevratnému poškození organismu, a byly popsány případy, kdy po pouhých 30 (!!!) minutách došlo k úmrtí v důsledku visu.
Dalším problémem je skutečnost, že většina pracovníků či pracovních skupin je vybavena pouze „povinnými“, základními prostředky pro zachycení pádu a vůbec nepovažují za nutné mít prostředky nebo OOP pro případnou záchranu pracovníka, končícího po zachycení pádu ve visu. A samozřejmě také být prakticky vyškoleni v jejich použití.
Do času provedení záchrany provedené HZS je nutné započítat čas na zavolání hasičů (přijetí výzvy), samotný výjezd hasičů (nejpozději do 2 minut [§ 11, odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 247/2001 Sb.]), čas potřebný na cestu do místa zásahu (ten si liší na základě vzdálenosti, dopravním provozu, stavu pozemních komunikací atp.), doprava na místo události (čas potřebný k přesunu z místa příjezdu nahoru na pracoviště, odkud pracovník spadl), budování kotvení/lanových cest a samotný zásah.
V tomto okamžiku si každý může spočítat, jak dlouho může trvat hasičům příjezd ze stanice, k němu do práce a jak dlouho pak trvá cesta od auta nahoru na pracoviště. V případě podniku, který má vlastní hasičský záchranný sbor (HZSP) se tento čas bude od ostatních pracovišť pravděpodobně značně lišit.
Poslední hledisko je morální. Každý, kdo visel v postroji, ví, že vis v postroji, zejména bez opory pro dolní končetiny, je značně nepohodlný a mnohdy bolestivý. Jak asi na pracovníky působí vědomí, že jejich pracovní postupy jsou plánovány tak, že pokud spadnou a zůstanou viset, nikdo je nevyprostí a bude se vyčkávat příjezdu HZS? Jak na pracovníky, jejichž kolega visí pár metrů pod nimi a řve bolestí, zapůsobí, že jen stojí, pozorují jej a vyčkávají příjezdu HZS?
A přitom stačí tak málo:
- změna přístupu k řešení BOZP na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky,
- používáním vhodných OOP proti pádu (nikoliv těch nejlevnějších a nekoncepčních), včetně těch k vyproštění a spuštění/vytažení pracovníka,
- výměnou školitele, který pracovníky pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou školí.
Ondřej Belica, 8. 2. 2021
Obrázek: Martin Navrátil, 10. 7. 2020
