Nedávno jsem se setkal s tím, že někteří lezci mají zapovězeno, se při překonávání přepínek zajišťovat do přepínky a navíc, že každá jejich přepínka je kotvena na dvou bodech (viz obr. 1). Takže při výstupu přes přepínku jsou nuceni zakládat do lana slaňovací brzdu a při sestupu přes přepínku nasazují na lano oba blokanty. Takovýto postup není ničím jiným, než nepochopením přepínek a smyslu jejich použití.
Přepínka, neboli mezikotvení, dělí dlouhý lanový úsek na kratší samostatné a na sobě nezávislé lanové úseky. Přesto je však součástí jednoho celku – lanové cesty (tedy i v případě, když skončí jedno lano a druhé je navázáno až v přepínce, stejně jako spojovací prvky, vzájemně propojeny [1, s. 14; 2, s 135]). Je tvořena kotevním bodem (nejčastěji umělým kotvením s okem/plaketou), karabinou (spojkou) a kotevním uzlem (obr. 2). Občas může být mezi kotevní bod a karabinu přidána smyčka (případně karabina se smyčkou), to zejména tehdy když není možné kotevní bod udělat až pod hranou (obr. 3); případně druhá karabina – pokud by kotevní oko svou polohou natáčelo karabinu tak, aby přitlačovala lano ke skále [2, s. 134] (obr. 4).
Účelem přepínky je:
- rozdělení dlouhých lanových úseků na kratší (což umožní současný postup více lezců, a zároveň zabrání plýtvání energií na mrtvý pohyb způsobený průtahem dlouhého lana) viz obr. 5,
- zabránit poškození v místě kontaktu s hranou (lano je překotveno pod hranu – obr. 6),
- usměrnit chod lanové cesty (tedy kromě svislého, umožňuje i vodorovné vedení lanové cesty – obr. 7). [2, s- 133]
Přiznám se, že nevím, kdo vymyslel přepínky. Domnívám se, že jeskyňáři, což ale nemohu nijak potvrdit. Přesto si troufám tvrdit, že bez ohledu na to, kdo s přepínkami přišel, mají právě jeskyňáři s nimi nejvíce zkušeností. Nejen při použití samo-vrtných expanzních nýtů, tzv. spitů (podle francouzského výrobce Societe de Prospection et d’Inventions Techniques [2, s. 88]) razili zásadu, kotvení lana na dvou na sobě nezávislých bodech, s výjimkou postupových bodů na trase, tedy přepínek [3, s. 53]. Je to poměrně logické, neboť:
- mezikotvení je přídavným přikotvením bezpečně ukotveného lana a v případě jeho selhání by byl pád zachycen výše umístěným kotvením či mezikotvením při pádovém faktoru f < 0,2 (obr. 8),
- vzhledem k minimální přípustné vzdálenosti 20 cm dvou spitů od sebe [4, k. 11.3.2] by zde byla naprosto zbytečná spotřeba materiálu (ať už délky lana, anebo potřeba dlouhé smyčky a další karabiny).
Zajišťování se do přepínky je doporučený a dostatečně bezpečný postup [1, s. 50, 51; 2, s. 156, 157; 4, k. 13.2.1.5] a navíc je to i postup znázorněný ve sportovních katalozích firmy Petzl – jednoho z předních výrobců OOP proti pádu. Vždy platí, že vystrojená lanová cesta tvoří jeden celek a při selhání přepínky nedojde k pádu lezce, neboť je zajištěn zbytkem lana.
Ano, existují případy, kdy místní podmínky (např. z důvodu nedostatečně kvalitního materiálu, v němž je přepínka kotvena) vyžadují, aby i mezikotvení bylo provedeno na dvou bodech. V takovém případě je nezbytné už při kotvení lana pamatovat, že je potřeba přepínku překonat a zajistit se do ní, což rozhodně není tak, jak zobrazuje obr. 1.
Nejvhodnější je použití plovoucího kotvení, např. pavouka, do něhož se lano ukotví (obr. 9). Další z možností je použití protisměrného trojitého osmičkového oka (obr. 10) nebo dvojité yossemitské dračí smyčky (obr. 11). Ale tento výčet není úplný, možností je spousta, stačí při práci používat hlavu (v duchu zásady MPNI, příp. anglicky UBNI) a použít takový způsob vázání, aby umožnil připnutí odsedací smyčky a byl v jejím dosahu. Rovněž je při budování přepínek nutné ponechat na laně nad přepínkou dostatečný průvěs umožňující plynulý přestup. Průvěs na obrázcích je „redakčně upraven“, aby bylo patrné vedení lana při zachování ústředního motivu.
Ondřej Belica, 6. 4. 2020
𝐙𝐀𝐎𝐒𝐓𝐑̌𝐄𝐍𝐎 𝐍𝐀 𝐏𝐑̌𝐄𝐏𝐈́𝐍𝐊𝐘𝑵𝒆𝒅𝒂́𝒗𝒏𝒐 𝒋𝒔𝒆𝒎 𝒔𝒆 𝒔𝒆𝒕𝒌𝒂𝒍 𝒔 𝒕𝒊́𝒎, 𝒛̌𝒆 𝒏𝒆̌𝒌𝒕𝒆𝒓̌𝒊́ 𝒍𝒆𝒛𝒄𝒊 𝒎𝒂𝒋𝒊́ 𝒛𝒂𝒑𝒐𝒗𝒆̌𝒛𝒆𝒏𝒐, 𝒔𝒆 𝒑𝒓̌𝒊…
Zveřejnil(a) Lezectvi.cz dne Pondělí 6. dubna 2020
Použitá literatura
[1] ŠMIKMÁTOR, Ferdinand. Úvod do jednolanové techniky. Praha: Česká speleologická společnost, 1987. Knihovna České speleologické společnosti.
[2] BELICA, Ondřej. Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-5055-2.
[3] MATÝSEK, Radomil. Speleoalpinismus. Ostrava: Gazela. Knihovna České speleologické společnosti. 1993. ISBN 80-900198-9-7.
[4] MATÝSEK, Radomil. Speleoalpinismus I. a II. díl (CD). Ostrava: Speleomat, 2002.
